Osudové zrychlení

Slíbila jsem, že na tomto webu budou motivační a inspirativní příspěvky k jógovému životu, a zatím kde nic tu nic. Tak tedy: tady je první taková vlaštovka. Jde v ní o život! A jsem pevně odhodlaná pokračovat! 😊

Osudové zrychlení
aneb
Chvála pomalosti v nečekaných souvislostech

Už tušíme, že žijeme v rychlejším tempu, než je nám přirozené a než je pro nás zdravé, tušíme, že by nám prospělo, kdybychom zpomalili. Ale většinou nám to nedá. Pořád totiž vnímáme rychlost jako pozitivní hodnotu. Rychlost přeci konec konců znamená větší výkonnost a efektivitu. A jsou situace, kdy nám může doslova zachránit život. Nebo ne?
Co když se staneme svědkem (nebo nedej Bože účastníkem!) nehody, při které půjde někomu – jinému než nám – o život? Co když nás osud zavede k člověku, který bude mít zástavu srdce a nebude dýchat? Poskytnete mu první pomoc? Dokud nás život do takové mezní situace nepostaví, upřímně nemůžeme vědět, jak budeme reagovat, ale můžeme si to aspoň předem trénovat. Třeba na kurzech první pomoci.
Můžeme se naučit, jak se dává srdeční masáž, ideálně v kombinaci s umělým dýcháním. Vyškolíme se a budeme vědět, v jakém rytmu máme stlačovat hrudník. (Nápověda: Zhruba stokrát za minutu!) Nachytříme se ještě víc a budeme vědět, že po třiceti stlačeních hrudníku by měly následovat dva vdechy do úst.
Potud teorie. A jak vypadá praxe? Ocitneme-li se v reálné situaci, kdy je třeba někomu v našem bezprostředním okolí poskytnout srdeční masáž a dýchání z úst do úst, buď nás panika zcela ochromí, takže neuděláme vůbec nic, případně vyděšeně utečeme, nebo se pustíme statečně do zachraňování, ale ve stresu – naprosto přirozeném a pochopitelném – nasadíme příliš rychlé tempo. To jinými slovy znamená, že naše masáž nebude účinná. A to tak, že vůbec. Aby mohlo srdce v tomto nouzovém režimu rozvádět krev (a jejím prostřednictvím hlavně kyslík) do těla, potřebuje stlačit, ale pak nechat dostatek času na uvolnění. Když ona stlačení následují příliš rychle za sebou a nedojde k patřičnému uvolnění mezi nimi, je to úplně zbytečná námaha – krev s kyslíkem se nedostane do mozku a mozkové buňky začnou kvapem odumírat. My se za pár minut sedřeme, a náš pacient bude mít jedinou naději – že přivolaná záchranka s odbornou pomocí dorazí dřív, než bude úplně pozdě. Protože naše zrychlené úsilí mu je naprosto k ničemu.
A schválně, co je vidět ve filmech a v seriálech, kde jde někomu o život a kde se herci coby kriminalisté, záchranáři, lékaři a vůbec hrdinové pouštějí do srdeční masáže? Stejné osudové zrychlení! V reálné situaci ho má na svědomí hlavně stres. Když před sebou máme člověka, kterému bez naší pomoci hrozí smrt, ocitáme se pod extrémním tlakem a v takovém stresu máme zkrátka tendenci zrychlit. Ovšem profesionální herci při natáčení v žádné vypjaté situaci ani ve stresu nejsou! A jsme u dalšího důvodu zrychlení – dobře to vypadá! Herci tím dávají okázale najevo: opravdu hodně se snažím a moc tě chci zachránit! Možná dokonce dostávají pokyny od režiséra, aby projevili větší úsilí a ještě zrychlili. Na diváky to dobře působí a pod rukama jim nikdo neumře.
A mimo filmové plátno a televizní obrazovky? Jistěže si hodně přejeme, abychom nikoho zachraňovat nemuseli, a s trochou štěstí se do takové hraniční situace nikdy nedostaneme. Jenže i v rámci každodenního života se co chvilku ocitáme před volbou „zrychlit nebo zpomalit“. Prospěje nám, když odložíme stres, když nedáme na to, že rychlost „dobře vypadá“ a nastavíme si vlastní optimální tempo. Tlak a uvolnění, tlak a uvolnění – v rytmu, který prospívá našemu životu. To z celého srdce přeju nám všem.

P.S. Je doba rychlých videí a krátkých textů, a tak jsem zvědavá, kdo dočetl až sem. Zajímá mě, jestli je v prostředí facebooku prostor na zamyšlení a úvahu. Jak to vidíte vy?