Radikální ježek aneb taková jsem já

Přišla jsem do kadeřnictví a nechala se ostříhat na ježka.

Na letním táboře mezi sedmou a osmou třídou jsem se při hře na Slepou bábu schválně dala chytit chlapcem, který se mi líbil. Jako Slepá bába měl ovšem zavázané oči. Aby doložil, že poznal, koho drží, radostně vykřikl: „To je ta, no, ta s brejlema, co má vlasy jako pochcanou slámu!“ Nejenže si nepamatoval, jak se jmenuju! Ještě takový popis!

Jeho přirovnání bylo z odstupu docela výstižné. Nosila jsem brýle a moje vlasy měly stejný odstín jako sláma po dešti… Nepřipadalo mi na tom nic špatného, až do té doby. Od toho památného léta jsem se začala stydět za brýle (a přestala je nosit – o tom napíšu jindy) a za barvu svých vlasů. Pár let s tím nešlo nic dělat, protože jsem byla malá, neplnoletá a o barvě svých vlasů nemohla svévolně rozhodovat. Pak následovalo několik desetiletí barvení, až jsem prakticky zapomněla, jaká je moje skutečná barva. Před pár lety jsem v odrostech zaznamenala první stříbrné nitky. Barvila jsem dál, do různých odstínů hnědé, a když jsem chtěla být obzvlášť odvážná, tak do zrzava.

Před časem mi barvení s mým postupujícím ekologickým uvědoměním začalo vadit. Cítila jsem, že jsem nekonzistentní v tom, co si myslím a co dělám. Chci „kráčet něžně po Zemi“, a každých šest neděl si chodím patlat na hlavu takovou chemii? Rozhlížela jsem se po přírodnějších alternativách, ale jen liknavě. Jako kdyby to nebylo ono, to pravé, co jsem hledala. Až jsem jednoho dne ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že toužím poznat pravou barvu svých vlasů! Nechci ji vidět jen v nevítané podobě odrostů! Chci jí dát veškerý prostor!  

Proč já se vlastně barvím?! Proč zakrývám svou přirozenou barvu vlasů? Protože moje skutečná barva není dost dobrá? Pro co není dost dobrá? Pro moje pošramocené sebevědomí? Protože je ošklivá, nijaká, moc obyčejná, málo barevná? Kdo to tak vidí? Kvůli komu je třeba ji schovávat pod všelijakými umělými odstíny?

Vnitřní kritik v mé hlavě zneklidněl a rychle k tomu přidával ještě další pádný argument: Nezapomeň, že už máš šediny! A to ti není ještě ani padesát! Se šedinami budeš vypadat staře! (Téma stárnutí je hodně nosné, ale nechám si ho taky na jindy…)

Zkrátím to: přišla jsem do kadeřnictví a nechala se ostříhat na ježka.

Technická poznámku. Posledních pár desetiletí svého života jsem mívala mikádo s pěšinkou lehce vlevo. Kdybych nezměnila střih, byla by z pěšinky časem taková světle šedivá dálnice po dešti, a to jsem nechtěla. A taky jsem si říkala, že když už dělám změnu barvy, můžu při tom udělat taky změnu střihu. Ježka jsem na hlavě ještě nikdy neměla a zachtělo se mi poznat, jaké to je.

Kromě toho neoplývám trpělivostí a ježek bylo nejrychlejší řešení jak odhalit vlastní barvu a hrdě se k ní přihlásit na celé ploše.

Zjistila jsem při tom toto:

* bylo to opojné, osvobozující a rozjařující

* byla mi (v létě!) trochu zima na hlavu – ale rychle se mi otužila (a taky trochu víc zarostla)

* úplně jinak jsem vnímala vítr ve vlasech

* zvyk dávat si vlasy za uši nevymizel s ostříháním, takže jsem dělala podivné nelogické pohyby rukou kolem uší ještě pár týdnů po sestřihu

Co bylo nejpodstatnější: objevila jsem, že mám ráda svoji přirozenou barvu vlasů, protože mám jednoduše ráda sama sebe. Mám se ráda taková, jaká jsem, a nepotřebuju k tomu nic zakrývat ani uměle „vylepšovat“.

Co mě samotnou překvapilo: I když mi mnoho lidí říkalo, jak je to odvážné – přestat se barvit, radikálně se ostříhat, neskrývat šediny – udělala jsem to, protože jsem měla chuť vidět se bez závoje, touhu se víc poznat, potřebu být opravdovější, a obyčejnou zvědavost. Moc odvahy jsem k tomu nepotřebovala, byl to krok, na který jsem se vyloženě nedočkavě těšila.

Jaká byla zpětná vazba: Krátce po sestřihu jsem přijela na mezinárodní jógový seminář, který se pravidelně každé léto pořádá ve Střílkách na Moravě a kde s podobnou pravidelností řadu let tlumočím. Potkávám tam své přátele a známé a celkem nás tam bývá několik set. V průběhu semináře za mnou postupně přišlo zhruba dvě stě lidí: jeden člověk se opatrně zeptal, jestli nejsem nemocná, dva lidé kriticky poznamenali, že je to trochu moc chlapecké, ale všichni ostatní mi sestřih a barvu pochválili! Že mi to moc sluší a že vypadám mnohem mladší! Udělalo mi to radost a potěšilo mě to – děkuju! Ale spokojená se svými vlasy bych byla tak jako tak.

V celém tom procesu jsem měla a mám plnou podporu mého milovaného muže – mimo jiné ji vyjadřuje tak, že si nechal narůst vousy. Má je krásně prošedivělé a moc mu sluší!

Také mám dvě dospívající dcery, které zatím můj revoluční čin neschvalují. Jedna se vyjádřila v tom smyslu, že vypadám jako kuželka propuštěná z vězení, druhé jsem připomněla jistou postavu ze seriálu o rodině Simpsonových (konkrétně Drákulku Halamovou ze 13. dílu 1. řady). Dobře, věřím, že to ocení později.

Toto není článek o tom, že je správné nebarvit si vlasy. Je o tom, že je fajn dělat to, co má člověk chuť dělat kvůli sobě, a ne kvůli ostatním. Je osvobozující vymanit se z pout všelijakých domněnek, názorů, představ a předsudků. Je radost být blíž sám sobě. Mě to baví jako vzrušující dobrodružství. A totéž přeju i vám.